Trocha historie

Název osady pochází podle jejího zakladatele Václava Kazimíra Netolického, svobodného pána z Eisenbergu, který ji založil mezi roky 1754-1760.
Tam, kde nyní jsou Netolice, mívala lochovická obec dvůr, který stál v místech mezi nynější osadou a lesem. Těm místům se dosud říká „Na pastyšťatech“ a do nedávné doby tam byly zbytky staré zemní cisterny. Dosud pod tímto místem vyvěrá u cesty voda. Hrabě Netolický koupil obecní dvůr od městečka za 1500 zlatých. Na tento obnos obdrželo městečko stavovskou obligaci, která byla zapsána do obroční knihy městečka Lochovic. K zakoupeným polím přidal hrabě ještě část svých polí „Na lánech“ a do zakládané osady přivedl německé rodiny z Litoměřického kraje. Každá rodina dostala přidělené stavení a hospodářského budovy. Německé rodiny byly sem přistěhovány po volném propuštění z poddanství svých bývalých vrchností.

První němečtí osadníci byli:

Lorenz Wenzel s manželkou Rosalií,
Jiří Wagner s manželkou Annou,
Václav Wintr ze vsi Tencl a jeho bratr Jan Wintr ze vsi Kutlic,
Josef Hackel z panství Tein,
Antonín Hampl ze vsi Nebauc,
Hans Ksander,švec ze vsi Koblitz,
Christof Hendel ze vsi Aytschen,
Jopst Franz ze vsi Tein a
Josef Seyfert ze vsi Koblitz.
Rychtářem byl vrchnostní jmenován Antonín Hampl.

Zanedlouho se za nimi přistěhovali další osadníci. Byli to:

Antonín Gerle,
Josef Wintr a
Franz Kayl a další.

O tom proč zakoupit hrabě Netolický obecní dvůr a založil novou osadu, jsou v zápisech v Pamětní knize Lochovic zapsány různé domněnky. Je zde vysloven i názor, že chtěl učinit zadost tzv.“Rábovským zásadám – podle nichž tehdy byly části vrchnostenské půdy rozdělovány poddaným, anebo že chtěl část roboty sejmout z poddaných v městečku a přenésti ji na nové osadníky, což se i částečně stalo, protože některé grunty v Lochovicích byly od roboty osvobozeny.

historyjen ilustrační obrázek – nesouvisí v výše popisovaným obdobím

 


 

Citace ze servru www.prostor-ad.cz

 

V okolí Lochovic prý byli usazeni Poláci, zajatí knížetem Břetislavem při jeho tažení do Polska r. 1039. Kosmas o tom píše:„Když (Čechové) došli k hradu Gdec, obyvatelé jeho a s nimi i vesničané, kteří se tam utekli, nemohouce odolati útoku knížete, vyšli mu naproti se zlatým prutem na znamení, že se mu na milost vzdávají, a pokorně ho prosili, aby je pokojně s jejich dobytkem a ostatním majetkem převedl do Čech. Kníže vyhověv jejich přáním, dovedl je do Čech a dal jim tam nemalou část lesa Černín. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali právem, jež mívali v Polsku, oni i jejich potomci na věky. A jménem odvozeným od tohoto hradu podnes nazývají se Gdečané“.

Lochovice na kresbě Adolfa Liebschera, v pozadí hora Plešivec


Údolí Litavky bylo osídleno od pradávna, o čemž svědčí nálezy artefaktů kamenných, bronzových i železných. Nad Lochovicemi nad čtvrtí Malá Strana se na ostrohu Hradiště nacházejí pozůstatky slovanského hradiště, snad z 11. stol. a severozápadně od obce bylo nalezeno 8 mohyl s vnitřní kamennou konstrukcí a stopami žárového pohřbívání ze střední doby bronzové.
Vlastní obec je však v historických pramenech doložena až v roce 1318, jako majetek Viléma Zajíce z Valdeka. Už tehdy zde měl stát kostel sv. Stanislava. Zajícovi zchudlí synové prodali Lochovice vladykům ze Svinař, kteří měli ve znaku býčí hlavu. Sídlili odtud ale daleko, až na hradě Okoři.
Z husitských dob bylo zaznamenáno, že tudy Žižka táhl na Žebrák. A aby se na toto tažení zanechala nějaká památka, byl kostel byl husity vypálen.
V roce 1352 se na Lochovicích připomíná Jan Žichovec z Duban. Pro dluhy musel celé panství prodat Oldřichu z Prostiboře. Od něj pak v roce 1571 Lochovice koupil Mikuláš Waltr z Waltersperka. Za něj a k jeho přímluvě byly Lochovice 1574 císařem Maxmiliánem II. povýšeny na město s výsadou jednoho týdeního a dvou výročních trhů a právo na městskou pečeť. Také tvrz byla přestavěna 1571 na renezanční zámek.
Vdova po Mikuláši Waltrovi, Helena Pušová po smrti prvního manžela v roce 1578, přinesla Lochovice svému druhému manželovi Kryštofu Vratislavu z Mitrovic.
Za nich sice prodělaly třicetiletou válku, kdy byl zničen kostel i zámek, ale Mitrovicové tu vládli 176 let, ale za hlavní sídlo měli Mirošov.
Vláda rodu Vratislavů v Lochovicích zanikla až r. 1754 nešetrným Vincencem Ignácem Vratislavem, který nejdříve odprodal Bezdědice, Neumětely a potom r. 1754 i Lochovice s Libomyšlí a Želkovicemi Václavu Kazimíru z Netolic, bývalému nejvyššímu maršálkovi království českého. Ten se do lochovické historie zapsal tím, že v Lochovicích založil lázně. Netoličtí zámek opravili a zámeckou kapli nechali vyzdobit rokokovými a klasicistními malbami.
Po pánech Netolických byli dědici bratří Bredovští, kteří zděděné panství nemohli splatit a proto Lochovice byly prodány r. 1795 panu Jakubu Černému, měšťanu berounskému a kriminálnímu radovi, (jenž býval za francouzských válek válečným dodavatelem a a rychle nashromáždil velké jmění) za 280.000 zl. ve stříbře. Jakub Černý, syn svobodného sedláka se narodil v nedaleké vsi Běštíně. Za dodávky dobytka císařské armádě do Holandska byl Františkem I. r. 1795 povýšen na rytíře z Edelmuthu a obdržel erb s nápisem „Prudentia et Industria“ (opatrností a pílí). Stal se zakladatelem průmyslu koželužského a plátenického v Lochovicích.
Léčil se v Mariánských Lázních a zde také v roce 1817 zemřel. Jeho hrob je dodnes na lochovickém hřbitově.
Protože nezanechal poslední vůli, majetek propadl královské komoře a královna ho darovala dvorskému radovi Mertensovi. Dědicové Lochovic nemohli panství udržeti, proto je prodali Hieronymu hr. Lützowovi z Dreylützova, bývalému krajskému hejtmanu kouřimskému. Tehdy byl v zámku také byt ředitele panství. Po něm se vystřídalo několik májetniků až před druhou světovou válkou velkostatek náležel p. Jaromíru Pospíšilovi.
Po druhé světové válce byl majitelem zámku MNV Lochovice.
Po roce 1989 se zámek vrátil restitucí do soukromých rukou a je nyní , stejně jako park oficiálně nepřístupný.
Ale vraťme se ke zdejšímu průmyslu: Jak již bylo řečeno Jakub Černý z Edelmuthu tu počal podnikat už na poč. 18. století. Založil zde bělidlo, později přeměněné na barvírnu látek a stávkárnu, kde se vyráběly bavlněné látky. Po požáru roku 1818 na místě manufaktury vznikla jirchárna (koželužna) a krátce poté papírna, která zde funguje dodnes. V roce 1834 založil další majitel hrabě Lützov pod městečkem přádelnu, která pracovala do roku 1905, kdy vyhořela. Později zde vznikla továrna na kosy, srpy a pily.

V sedmdesátých letech 19. stol. na západním okraji městečka vznikly u síranového pramene lázně v místech starého dubovo – jilmového lesa Koncipudy. V roce 1936 objekty lázní koupil pražský Jedličkův ústav a pro sociální účely se využívají dodnes.

V druhé polovině 19. století se Lochovice staly místním železničním uzlem. V roce 1875 proťala Lochovice Rakovnicko – Protivínská dráha na kterou se zde v roce 1901 napojila místní dráha Zadní Třebáň – Lochovice.


Během své historie Lochovice utrpěly mnoha velkými požáry a povodněmi. Také tu řádily zákeřné epidemie. Naposledy choleře, která se sem rozšířila r. 1832 z Ruska a postihla celou Evropu, v Lochovicích podlehlo 163 osob.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *